Hlavní menu:

18.02.2011, kategorie: Aktuality

2. Bůh se s námi setkává v Kristu

Sám Bůh posláním svého Syna utišil naši žízeň
2. Bůh se s námi setkává v Kristu

Bůh se s námi setkává v Kristu (katecheze č. 2)

Sám Bůh posláním svého Syna utišil naši žízeň

Anotace:
1. Vlastní jméno pro touhu či lidské hledání je naděje:
    Pokušení proti naději: domněnky a skepse.
2. Bůh odpovídá na naději člověka.
   Činí tak prostřednictvím dějin lidstva (proroci, smlouva s izraelským národem).
3. Definitivní odpovědí Boha je poslání svého Syna. V Ježíši Kristu, pravém Bohu, je sám
    Bůh – jediný schopný odpovědět člověku. A dělá tak lidsky, neboť Ježíš Kristus je pravý
   člověk. Boží odpověď je nesmírně štědrá a zároveň konkrétní.
4. Ježíš Kristus odhaluje člověka člověku, takže „životním cílem“ je setkání s Ježíšem.

1. Paradox očekávání (naděje)

Život, o němž jsme mluvili v předešlé katechezi, nás naléhavě žádá, abychom našli odpověď na nekonečnou touhu, která je v nás. Člověk je „capax Dei“(pozn. překl. schopný Boha), a to především znamená, že je to bytost hledající. Hledání člověka však má přesnější označení: naděje. Člověk, každý člověk bez ohledu na svou kulturu, rasu, osobní situaci, má naději. Kolikrát jsme slyšeli, že „naděje umírá poslední“.  A je to pravda, ne proto, že jsme naivní nebo bláhoví, nýbrž proto, že „mít naději (očekávat)“ je pro člověka charakteristické.

Ale co můžeme očekávat?  Nebo ještě lépe koho očekáváme?

Viděli jsme, že velikost našeho očekávání nás převyšuje ve všech směrech. Člověk je tvor paradoxní, protože je konečný a omezený, ale přemýšlí o nekonečnu a touží ho dosáhnout.
Tváří v tvář tomuto paradoxu vzniká dvojí pokušení: buď odmítnout, že jsme omezení, nebo odmítnout naši otevřenost nekonečnosti, což je naše „capax Dei“. Jedná se o dvě pokušení stále více aktuální, než to na první pohled vypadá.

V první řadě je třeba si uvědomit, že odmítání lidských limitů je tajná pýcha, která v mnoha případech vede k použití technologie a vědy na počátku i na konci lidského života. Naléhavé bioetické problémy naší doby jsou založeny na velké otázce o člověku: jsme schopni ovládat náš počátek a náš konec? Můžeme se považovat za „tvůrce“ sebe sama? Pokušení popírat naši omezenost vždy doprovázelo člověka:  „Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ (Genesis 3, 4-6).

Člověk se nevzdává naděje, že přijde odpověď, která naplní srdce nekonečnou touhou, a podléhá pokušení myslet si, že si může sám odpovědět. Víme, jaký je konec tohoto svévolného pokusu: „Tehdy otevřely se oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí(Gn 3,7). Neúspěšný pokus sám si odpovědět vede člověka ke studu: lidské limity, omezení, přestanou být příležitostí k otevření a očekávání a promění se ve zranění a trest.

A pak se téměř nevyhnutelnou stává přítomnost jiného velkého pokušení: myslet si, že omezení našeho života jsou definitivní, a popírat naši otevřenost, naši naději ve věčnost. V našem životě se tak otevře cesta hroznému nepříteli nazývanému „skepticismus.“ Toto pokušení doprovází člověka také od počátku věků. Básník Aischylos ve své knize „Peršané“ říká: žádný smrtelník by neměl podporovat myšlenky, které jdou nad rámec jeho smrtelnosti“ (verš 820). Dnes je tato životní skepse patrná v horečném hledání omezených uspokojení a potěšení, které následují rychle po sobě. Jako kdyby znásobení omezených skutečností mohlo způsobit dosažení věčnosti. Nemusíme ani přehánět tak, jak to dělají média, abychom zjistili, že pokušení skepse se skrývá například ve způsobu, s jakým v mnoha denních skutečnostech přistupujeme ke studiu (práci) a odpočinku.

Pozor: svět není rozdělen na domýšlivce a skeptiky. Všichni jsme trochu domýšliví a trochu skeptičtí. Ba dokonce se normálně stáváme skeptickými, když si uvědomíme, že naše tvrzení nemá opodstatnění, když naše snahy zklamaly. Pokud se zlepší naše situace, může snadno dojít k tomu, že po „pesimistické skepsi“ přijde „pokušení nadčlověka“. A tak přecházíme od jednoho pokušení k jinému. Říkat: „já sám mohu vše“ nebo naopak „nic v životě není to možné“, znamená podléhat dvěma druhům kritiky a popírání paradoxu lidského bytí. Jsou to dva způsoby, jak se vzdát naděje.

2. Bůh reaguje na lidskou naději

Alternativa k domýšlivým odpovědím nebo skeptickému odmítání odpovědi spočívá v naději. Starozákonní proroci kladou zvláštní důraz na tuto lidskou naději. Je to naděje Mesiáše na Boží odpověď pro svůj lid. Během adventu nás proroci doprovázejí na naší cestě k vánocům, uchovávají a vychovávají naše srdce v očekávání přicházejícího Boha, který odpoví na naši žízeň. Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní.“ (Iz 45,8).

Ale je možné mít naději? Francouzský básník Charles Péguy, ve slavné knize o naději s názvem Brána tajemství druhé ctnosti – vynikající čtení pro adventní dobu – říká: „Chcete-li mít naději, mé dítě, musíte být opravdu šťastná, musíte získat a dostat velkou milost.“ Protože jistě pouze Boží odpověď, která nám jde vstříc, chrání a sytí naši naději, která utváří naše lidské bytí.

Vskutku, naděje zůstává a roste, protože odpověď nám jde vstříc. To je odpověď, která nepochází od nás, která není omezena, jako jsme my, neboť má rozměry věčnosti. Není to odpověď, kterou mi nabízí jednoduše další člověk, jenž je tak žíznivý jako já. Není to jen pomoc „lidského génia“, který je schopen se vyjádřit lépe než já a který žije v mém žíznivém srdci. Tato odpověď je schopná (capax) odpovědět na moji touhu po věčnosti, neboť pochází ze samotné věčnosti, která mi jde naproti.

Odpověď je ve skutečnosti výrazem Boží milosti k člověku. Bůh opravdu neopouští člověka, když pyšně hledá odpověď na žízeň (touhu), jenž ho utváří, nebo při skeptickém zoufalství, ale začíná s lidmi dějiny spásy. II vatikánský koncil učí, že „(Bůh) po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7)“. Tak uzavřel smlouvu s Noem, a především si vybral Abraháma, otce všech věřících, ze kterého se zrodí zaslíbený národ.

Bůh odpovídá na očekávání člověka v dějinách. Bůh se chce setkat s člověkem tam, kde člověk žije, miluje, pracuje, trpí a prožívá štěstí. V dějinách určitého národa se Bůh stává odpovědí pro člověka. Toto vyjadřují slova, která Bůh směřuje k Mojžíšovi na začátku knihy Exodus: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,7-10).

Dějiny spásy, které Bůh tvoří se svým lidem, jsou ve vyvedení z Egypta – Paschou – a vrcholí uzavřením smlouvy na hoře Sinaj. Bůh odpověděl a činí tak s hojností a v lidském dosahu: izraelský národ mohl zažít na vlastní kůži, jak Bůh zachraňuje. Do lidských životů si i přesto otvírá cesta vlažnosti ve víře – ješitnosti či skepticismu (dvěma známými pokušeními proti lidské naději).

Ale Bůh neopouští svůj národ v těžkostech. Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem (srv. Iz 2,2-4), smlouvy, která bude vepsána do srdcí (Jer 31,31-34; Žid 10,16). Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností (Ez 36), spásu, jež zahrne všechny národy (Iz 49,5-6;53,11).“ (KKC 64)

 

3. Ježíš Kristus: Boží odpověď člověku

Bůh nepřestane odpovídat, neboť to dělá se stále větším milosrdenstvím a hojností. Chtěl odpovědět na naši naději v průběhu dějin. A chtěl dosáhnout naplnění svého záměru v dějinách spásy. Sv. Pavel to efektivně vyjadřuje ve své promluvě, kterou můžeme považovat za syntézu křesťanství: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny (Gal 4, 4-5).“

Bůh poslal svého Syna: toto je Boží odpověď na lidskou naději. Máme mnoho představ o tom, co je křesťanství a víra díky vzdělání, které jsme obdrželi ve své rodině nebo ve škole; naše představy mohou být také plodem toho, co říkají média nebo co se vyjadřuje v kultuře. Křesťanství, když vše maximálně shrneme, samo o sobě říká právě toto: Bůh poslal svého Syna. Vše ostatní se odvíjí od této skutečnosti, která tvoří jádro a základ dějin i vesmíru. Je důležité, abychom porovnali představu o víře s touto jednoduchou a radikální zprávou. Radikální je proto, že pokud Bůh poslal svého Syna, pak já mohu najít někoho, kdo uhasí moji žízeň. Jednoduchá proto, že je snadné najít, nebo spíše být nalezen někým, koho poslal Bůh: Syn Boží byl poslán Otcem proto, aby mi šel vstříc.

Postupně budeme mít příležitost k prohloubení otázky: Kdo je Syn? Kdo je Ježíš? Nyní je důležité rozeznat cestu, na kterou se Bůh ve svém milosrdenství chtěl vydat, aby se s námi setkal a odpověděl na naši touhu po věčnosti.

Tím, že poslal svého Syna, chtěl Bůh osobně odpovědět na naše očekávání. Syn není jen poslem, není pouhým prorokem. Syn je, jak říkáme ve vyznání víry každou neděli, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem.“ To znamená, že Syn může odpovědět na naše očekávání: je to věčnost, která se setkává s naším srdcem, které si přeje všechno. Na touhu člověka mohl odpovědět jen Bůh a udělal to osobně. Svatý Jan od Kříže vycítil hojnost Boží reakce na naši touhu velmi jasně: „Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově. Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám celé ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen, že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo nějaké novoty“ (Výstup na horu Karmel 2,22,3-5).

Ale Bůh nechtěl pouze osobně reagovat na touhu člověka. Chtěl člověku odpovědět lidsky. A tak ve vyznání víry po vyznání toho, že jeho Syn je Bůh, pokračujeme těmito slovy: Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe: skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny, a stal se člověkem.“ Syn Boží se stal člověkem, aby lidsky odpověděl na naši touhu, aby zahájil dialog s člověkem, tedy v Ježíši Kristu neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. (Dei Verbum, 2).

Neexistuje jiný způsob, jak dostat odpověď na to, jaký je sám Bůh a co nám zdarma nabízí, než skrze lidství Ježíše Krista. Svatá Terezie od Ježíše nás zve, abychom nikdy neopustili tuto cestu: „Ukázal jsi mi správný směr. Od té doby, co tě vidím ve své blízkosti, vidím i všechno dobro. Potom jsem už lehce snášela každou zkoušku, která na mě přicházela, protože jsem tě pozorovala, jak stojíš před soudem. S takovým dobrým přítelem a s takovým udatným velitelem, který první čelí utrpení, je možné snést všechno. Pomáhá, povzbuzuje, nikdy nezklame, je dobrým přítelem. Vždy jsem uznávala a dosud uznávám, že se nemůžeme líbit Bohu, ani Bůh neuděluje své milosti – jen skrze nejsvětější Kristovo člověčenství. Mnohokrát jsem to zakusila a on sám mi to řekl, proto mohu tvrdit, že jsem viděla, že je potřeba projít touto bránou, aby se člověk seznámil s Božími tajemstvími. Proto nechtějte hledat jinou cestu, ani kdybyste už byli na vrcholu kontemplace, protože tady má člověk jistotu. Vše dobré pochází od tohoto sladkého Pána. On nás poučí. Studujte jeho život a nenajdete dokonalejší příklad.“ (Život 22, 6-7).

Ježíš Kristus je Bůh, který člověku odpovídá lidsky. Všimneme-li si setkání s Ježíšem, jak o nich mluví evangelia, uvidíme vše popsané jasně a prostě.

Ježíš nachází své první učedníky, Jana a Ondřeje, zatímco poslouchali kázání Jana Křtitele. Plni zvědavosti na slova, která Jan Křtitel říká o Ježíši, vyjdou za ním a dostávají velmi lidskou odpověď na svou otázku: Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1, 35-39). Evangelium pokračuje tím, jak šli za ním a byli s ním: strávili spolu odpoledne. A díky tomuto soužití mezi přáteli se prozrazuje tajemství osoby Krista: „Nalezli jsme Mesiáše (Jan 1, 41)“, řekne Ondřej svému bratru Šimonu Petrovi.

Zacheus slibuje vrátit ukradené, neboť spása přišla do jeho domu (srov. Lk 19,1-10), apoštolové se ptali, kdo je Ježíš, když ho viděli, jak uklidnil bouři (srov. Mt 8,23-27), samařská žena řekla svým krajanům, že našla jednoho, který ji řekl všechno, co udělala (Jan 4,1-42), slepý od narození svědčí o jeho zázračném uzdravení (J 9,1-41), dav byl ohromen a chválil Boha vida uzdravení ochrnutého a odpuštění jeho hříchů (srov. Mk 2,1-12), lotr po pravic prosí Ježíše, aby na něj pamatoval v ráji (Lk 23,39-43). Sám přítomný Bůh reaguje na naděje člověka lidskostí Ježíše v jeho životě, což nepřetržitě dokládají evangelia. Cesta, kterou Boží Trojice chtěla vyjít naproti člověku, se nazývá vtělení.

Stal se člověkem, aby se přátelsky setkal s lidmi. Bůh přijal tvář člověka a vydal se až do krajnosti. Druhý vatikánský koncil připomíná jako jeden z klíčových textů nauky koncilu: Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, (srov. Řím 5,14; srov. Tertulián, De carnis resurr. 6: „Při tom, co bylo vytvořeno z hlíny, se myslelo na budoucího člověka Krista“: PL 2, 802 (848); CSEL 47, 33, ř. 12-13.) totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“ (Gaudium et spes, 22)

V Ježíši Kristu je odpověď, kterou nabídl Bůh lidsky člověku. Člověk poznává pravou povahu své naděje a dostává „velikou milost“, která mu umožní žít s nadějí. Ježíš Kristus je štědrou odpovědí na naši naději. Církevní liturgie to zvlášť pěkně vyjadřuje, když říká, že zaslíbení Páně „převyšují všechny lidské tužby“ (úvodní modlitba 20. týdne v mezidobí).

Jestliže křesťané věří, že Bůh poslal svého Syna, a jestliže je Ježíš Kristus odpovědí, kterou Bůh lidsky odpovídá na naději člověka, potom „zásadní životním cílem“ je setkání s Ním.

ze španělského originálu přeložil Tomáš Váchal? redakce P. Vít Zatloukal

http://www.jmj2011madrid.com/JMJ2011ESP/REVISTA/articulos/GestionNoticias_232_ESP.asp

 

Ke stažení: WYD-11_Katecheze_2.pdf, 71 kB; 02-Adorace-ke-katechezi-Buh-nam-vychazi-vstric.pdf, 521 kB


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |