Hlavní menu:

26.03.2011, kategorie: Aktuality

5. Povolání sdílet Kristův život a jeho poslání

Lidská existence jako odpověď na Boží volání
5. Povolání sdílet Kristův život a jeho poslání

Cíle katecheze:
- poukázat na lidskou existenci jakožto odpověď na Boží výzvu k životu dětí Božích, které následují Ježíše a mají podíl na jeho poslání.
- zamyslet se nad úryvky evangelia, které pomáhají rozlišovat znaky Božího volání a nabádají k ochotné a radostné odpovědi.

 

Anotace:
1. Nonkonformismus, radikalita a touha po autentičnosti jsou pocity, které mohou přispět
k procesu růstu a zrání.
2. Na počátku našeho života je povolání. Žít znamená odpovídat na toto povolání. Jsme stvořeni k obrazu Boha a povoláni k tomu, abychom byli jeho dětmi. V Božím Synu Ježíši odhalujeme cíl svého života.
3. To, k čemu nás volá Ježíš, vychází z povolání k životu a zároveň ho konkretizuje. Odpovídá na naše otázky a zároveň před námi otevírá nové cíle.
4. Ježíš dává svým učedníkům podíl na poslání, které mu svěřil Otec. Ježíš nás povolává k tomu, abychom dávali život: v služebném kněžství, v životě zvláštního zasvěcení nebo v křesťanské rodině.
5. Odpověď je svobodná, stejně jako je svobodná Boží iniciativa. Kladná odpověď pokaždé otevírá nové a vyšší cíle.

 

1. Jan Pavel II. mladým

   Ježíš je ve skutečnosti tím, koho hledáte, když sníte o štěstí; on je tím, kdo vás čeká, když vás nic z toho, co naleznete, neuspokojí; on je ta krása, která vás tolik přitahuje; je to on, kdo vás provokuje onou žízní po radikalitě, která vám nedovolí podvolit se kompromisu; je to on, kdo vás pobízí, abyste odložili masky, které činí váš život falešným; je to on, kdo čte ve vašich srdcích ta nejryzejší rozhodnutí, která by jiní chtěli udusit. Je to Ježíš, který ve vás vzbuzuje touhu učinit váš život něčím obrovským, je to on, kdo ve vás vyvolává vůli jít za ideálem, odmítání průměrnosti, která by vás pohltila; odvahu usilovat s pokorou a vytrvalostí
o zlepšení sebe sama i společnosti, aby se stala lidštější a bratrštější.

(Jan Pavel II., Světový den mládeže v Římě, Tor Vergata, 19. 8. 2000)

 

   Každý by se měl zastavit a zamyslet, zda jeho srdce nejčastěji nezaměstnávají právě tyto pocity: sny o štěstí, pocit nespokojenosti se současnou situací, tíhnutí ke kráse, žízeň po radikalitě, touha odložit masky, které činí život falešným, touha přetvořit život v něco obrovského, touha následovat určitý ideál a touha přetvářet společnost, aby byla lidštější
a bratrštější. Je na každém, aby se zastavil a zamyslel, zda se skutečně cítí nespokojený, zda nehledá něco, co by jeho život naplnilo.

   Jan Pavel II. se neomezil na pouhé vyjmenování pocitů, které jsou mezi mladými pravděpodobně nejčastější. Sám je vysvětloval a poukázal na jejich význam. „Tím, koho hledáte, je Ježíš, on na vás čeká, on je ta krása, která vás tolik přitahuje, on ve vás vzbuzuje onu žízeň, on vás pobádá, abyste odložili masky, on čte ve vašem srdci. Ježíš ve vás vzbuzuje touhu… Řeknete-li Kristu ano, pak říkáte ano každému vašemu vznešenému ideálu. Nebojte se mu svěřit. On vás povede, dá vám sílu, abyste ho denně v každé situaci následovali.“

   Ježíšovo volání se ozývá přímo v našem nitru, v našem vlastním životě. Ve své nespokojenosti, v hledání, v touze po radikalitě a po něčem velkém můžeme zaslechnout otázku, kterou Ježíš položil dvěma učedníkům Jana Křtitele, když se vydali za ním, aniž dost dobře věděli, kam jdou: „Co byste chtěli?“ (Jan 1,38). Rovněž můžeme postřehnout odpověď, kterou zareagovali překvapení učedníci: „Mistře, kde bydlíš?“ (Jan 1, 39). Oba se nechali Ježíšem uchvátit a rozhodli se jej následovat.

 

2. Naslouchejme Božímu slovu (Mk 1,16-20; Lk 9,59-62; Jan 1,35-42)

Existovat znamená odpovědět na volání

   Naše existence není pouhá náhoda, nebyli jsme na tento svět bezúčelně vrženi, neexistujeme jen tak mimoděk, pro nic za nic. Pán má pro každého z nás plán, zná nás a volá nás jménem. Počítá s námi, a chce nám svěřit určité poslání, které jsme povoláni v životě uskutečňovat, abychom tím do jeho stavby přidali další kámen a přispěli tak k budování církve, živého chrámu jeho přítomnosti.

   Na počátku našeho života je povolání. Žít znamená vnímat je, neustále naslouchat a odvážně a velkoryse odpovídat. Na konci života zde na zemi pak budeme považováni za věrné služebníky, kteří dobře využili svěřené dary.

Jsme povoláni žít jako děti Boží

   Byli jsme stvořeni k obrazu Boha, abychom byli jeho dětmi a díky působení Ducha svatého žili ve spojení s Kristem, jeho Synem. Naše povolání k životu ve spojení s Ježíšem je natolik zásadní, že pouze poznání Krista nám umožní dobře porozumět sami sobě. 2. vatikánský koncil v této souvislosti uvádí: Tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“, dokonalého Boha a dokonalého člověka (srov. Gaudium et spes, 22). Teolog Henri de Lubac říká: „Od chvíle, kdy existuji, nemá moje existence jiný cíl než samotného Krista“.

  Ano, jakožto děti Boží jsme povoláni k životu ve spojení s Kristem. Prvním krokem naší odpovědi je křest, kterým jsme se stali údy jeho Těla. V Kristu se totiž utváří lid povolaných. V Kristu celé lidstvo postupně uskutečňuje cíl, ke kterému je povoláno jakožto lid, jakožto společenství.

   Nikdo jiný než Kristus – věčný Boží Syn, který se stal člověkem – k nám nemůže lépe promlouvat a přetvářet nás na svůj obraz, obraz syna. Proto nás vyzývá k následování, abychom byli jako on, abychom s ním sdíleli jeho život, jeho slova, jeho cítění, jeho smrt i vzkříšení. Boží Syn se stal člověkem, aby v nás vždy zaznívalo Boží volání. Nenajdeme jediný odstavec evangelia, ani jedno jediné setkání či rozhovor, který by se netýkal povolání, který by nebyl ať už přímým či nepřímým vyjádřením jeho volání. Na základě evangelií vidíme, že Ježíš v těch, kdo se s ním potkávají, pokaždé vzbuzuje tutéž otázku: Co mám dělat se svým životem? Jaká je moje cesta?

Povoláni Ježíšem

   Vztah Ježíše k jeho následovníkům nebyl stejný, jako tomu bylo v případě jiných učitelů. Způsob, jakým Ježíš povolával své učedníky, účel tohoto povolání a následky, které zanechal v životě těch, kdo se za ním vydali, představují zcela nový druh jednání, než které ze zkušenosti znali učedníci, jež známe z evangelií. Běžnou praxí bylo, že si mladý muž sám vyhledal školu nebo učitele, jehož učedníkem se chtěl stát. Učedníci rabínů spíše vyhledávali vzdělání odborného charakteru, aby se později sami mohli stát učiteli. V případě učedníků Ježíšových si však nevybírají oni. Tím, kdo povolává a nezvykle autoritativně klade podmínky je totiž on (Mk 1,16-20; Lk 9,59-62). Ježíš nehlásá nějakou doktrínu, ale požaduje bezpodmínečnou oddanost jeho osobě a plnění Boží vůle. V žádné náboženské skupině té doby nenacházíme takový požadavek osobní oddanosti jako u Ježíše. Jádrem jeho volání je imperativ: „Následuj mě!“ Následování Ježíše – touha jít za ním – se proto stává základem životního stylu jeho učedníků. On bude navždy jejich Mistrem a povolaní budou navždy jeho učedníky.

   Ježíšova iniciativa a autorita, s níž povolává učedníky, dokazují, že si je dobře vědom, kým je. Jestliže totiž Ježíš takto jedná, staví se na roveň Hospodinu, jenž vystupuje ve starozákonních příbězích, které popisují povolání vůdců a proroků lidu, jimž je vždy svěřeno určité poslání. Ježíš je Boží Syn.

   Ježíš volá každého. Jde tedy o univerzální povolání. Bourá bariéry mezi čistým a nečistým, hříšníky a věrnými. Povolává celníky, kteří jsou společenství věřících vzdáleni, a dokonce i zélóty nebo prosté, nevzdělané hříšníky. Některým z nich pak svěřuje konkrétní poslání.

   Některé povolal – jak uvádí Markovo evangelium –, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,14). Na prvním místě s ním měli navázat vztah, což neznamená jen osvojit si jeho učení, ale především sdílet jeho životní styl a ztotožnit se s jeho posláním. Toto ztotožnění se s Ježíšem je navíc podmínkou k tomu, aby učedníci mohli zvěstovat Boží království dalším. Povolání Ježíšem vždy obnáší určité poslání nebo službu. Ti, které povolal, se mají stát rybáři lidí a zvěstovat Boží království.

   Protože je volání naléhavé, má být odpověď rychlá a bezpodmínečná. Nemá cenu vymýšlet důvtipné výmluvy ani předstírat hluchotu. Tváří v tvář Ježíšovu volání se člověk nemůže vykrucovat ani otálet. Sami učedníci na Ježíšovo pozvání do Království odpovídají okamžitě a celým životem, přičemž nesou stejnou odpovědnost jako jejich učitel.

Ježíš odpovídá na naše otázky

   „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Tak Ježíš odpovídá dvěma z učedníků Jana Křtitele, kteří se jej ptali, kde bydlí. Právě v těchto slovech nacházíme odpověď na otázku, co znamená být učedníkem a v této tak působivé scéně poznáváme celé tajemství křesťanského povolání.

   Učedníci následovali Ježíše. „Následování Ježíše“ je oblíbené evangelijní vyjádření toho, co znamená učednictví. Člověk následuje osobu, nikoliv určitý program nebo ideologii. Když tedy Ježíš mluví o vztahu učedníků vůči němu, hovoří o „následování“, stejně jako ovce následují pastýře (Jan 10,4-5.27). Následovat Ježíše znamená důvěřovat v něho, nechat se jím osvítit: „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Hlavní „skutek“, který Otec požaduje od těch, kdo následují jeho Syna je, „aby v něho věřili“ (Jan 6,29).

   Oba Janovi učedníci jsou vyzváni k tomu, aby Ježíše následovali, žili s ním a podle něj. Stejně tak Ježíš volá každého člověka. K tomu, aby byl člověk schopen toto volání zaslechnout, však potřebuje ochotu k hledání a velkodušnost. Jinak by je mohl přeslechnout. Křesťanství oslovuje především lidi, kteří se dokážou nadchnout pro pravdu a pro lásku. Existují tisíce způsobů hledání, avšak každé srdce prahne v zásadě po tomtéž: po štěstí, lásce, radosti, po smyslu života, atd. Všechny tyto pojmy různým způsobem vyjadřují totéž. Ať už vědomě či nevědomě, všichni, kteří jsme se zrodili z ženy, hledáme totéž.

   Skutečnost, po které srdce lační, má jméno, bere na sebe podobu člověka a dává se poznat. Dá se říci, že kráčí před každým z nás. Opravdovým křesťanem je člověk, který zahlédl Kristovu tvář, a toto setkání jej nenechalo lhostejným. Odvážíme se jít po cestě, která se před námi otevírá? Odhodláme se upřímně a velkoryse následovat Krista?

Ježíš vyzývá k odevzdání vlastního života

   První Ježíšovi učedníci i všichni, kteří jej později následovali, tuto skutečnost zakusili. Následovat Ježíše znamená sdílet jeho osud, žít a jednat jako on. Konkrétněji řečeno, znamená to prožívat stejný vztah k Otci a k lidem, kteří jsou jeho bratry a sestrami. Ježíšovi učedníci přijímají život jako dar od Otce a tento dar je určen k tomu, aby byl opět darován těm, které jim Otec svěřil.

   Celý Ježíšův život – a vůbec celá jeho existence – spočívá v naplnění jeho poslání. V něm je soustředěna i vyjádřena Ježíšova poslušnost Otci a svrchovaná láska k bratřím a sestrám: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13).

   Ježíš dává učedníkům podíl na poslání, které přijal od Otce, když praví: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jsme tedy povoláni k tomu, aby byly v našem životě znatelné postoje Božího Syna, jejichž společným jmenovatelem je láska. Každý je však povolán realizovat je pokaždé jinak, podle konkrétních okolností a obdržených darů. Každý má tedy svůj vlastní způsob účasti na Ježíšově poslání. Možnosti jsou sice různé, ale základní povolání učedníků je jediné: odevzdat svůj život, jak učinil Ježíš. Toto poslání svěřil Ježíš svým učedníkům po svém vzkříšení (Jan 20,21). Jsou to jeho poslední slova předtím, než vystoupil k Otci (Mt 28,16-20).

Ježíš volá dnes

   Když Ježíš vyzval bohatého mladíka k tomu, aby hledal něco víc než pouze uspokojení svých vlastních tužeb a uskutečnění svých osobních plánů, řekl mu: „Pojď a následuj mě!“ Křesťanské povolání vychází z Boží lásky a může se uskutečnit pouze prostřednictvím láskyplné odpovědi. Ježíš vyzývá své učedníky, aby darovali celý svůj život v absolutní důvěře v Boha, bez kalkulací a výpočtů, co z toho budou mít. Světci jsou ti, kdo přijali toto náročné pozvání a s pokorou a poslušností následují Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. Jejich dokonalost, spočívá v tom, že nestaví na první místo sebe, ale kráčejí proti proudu a žijí podle evangelia, i když je logika víry někdy lidsky nepochopitelná.

   Podle příkladu mnohých Kristových učedníků také vy, drazí přátelé, přijměte s radostí pozvání k následování, abyste byl váš život v tomto světě plný a plodný. Ve křtu Ježíš opravdu povolává každého k tomu, aby ho následoval konkrétními skutky, nade všechno ho miloval a sloužil mu ve svých bratřích. Bohatý mladík bohužel nepřijal Boží pozvání a odešel smutný. Nenašel odvahu odpoutat se od hmotného majetku, aby našel daleko větší dobro, které nabízí Ježíš.

   Zármutek bohatého mladíka z evangelia vzniká v srdci každého člověka, který nemá odvahu následovat Krista a učinit správnou volbu. Nikdy není ale příliš pozdě na to, abychom mu odpověděli!

   Ježíš neúnavně upíra na nás svůj láskyplný pohled a povolává si své učedníky. Některým však nabízí ještě radikálnější volbu. V tomto Roce kněží bych chtěl povzbudit zvláště mladé muže, aby byli vnímaví k tomu, jestli je Pán nezve ještě k většímu daru, k cestě služebného kněžství, a k tomu aby ochotně, velkoryse a s nadšením přijali tento jeho projev zvláštní náklonnosti. Ať společně s knězem, který je duchovně vede, učinili nezbytné kroky pro jeho rozlišení. Nemějte strach, drazí chlapci a děvčata, když vás Pán volá k řeholnímu, mnišskému a misionářskému životu nebo k životu zvláštního zasvěcení. On umí naplnit hlubokou radostí ty, kteří mu odvážně odpovědí.

   Kromě toho vyzývám také ty, kteří cítí povolání k manželství, aby ho přijali s vírou, dali mu pevné základy a prožívali velkou a věrnou lásku, otevřenou k daru života, který je bohatstvím a darem pro společnost a církev

(Benedikt XVI., Poselství k XXV. Světovému dni mládeže, 28. 3. 2010)

 

3. Naše odpověď

Setkání dvou svobod

   Příběh každého křesťanského povolání je příběhem dialogu mezi Bohem a člověkem, mezi láskou Boha, který povolává, a svobodou člověka, který v lásce Bohu odpovídá. Jedná se tedy o setkání dvou svobod. Není nic posvátnějšího, nic, co by zasluhovalo větší úctu.

   Svobodná a nezištná iniciativa Boha, který povolává, je zcela přednostní, ona je rozhodující a všemu předchází. Tento absolutní primát milosti v povolání je dokonale vyjádřen v Ježíšových slovech: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý“ (Jan 15,16).

   Tento primát milosti si ze strany člověka vyžaduje svobodnou odpověď. Kladná odpověď pak vždy předpokládá, že člověk přijímá záměr, jenž Bůh s každým z nás má, a je ochoten jej naplňovat. Taková odpověď reaguje na Pánovu láskyplnou výzvu a stává se pro každého, kdo je povolán, závazným morálním požadavkem, obětním darem, který člověk s vděčností přináší Bohu, a tak spolupracuje na uskutečňování Božího plánu v dějinách. V každém povolání pokaždé září nezištná Boží láska a svrchovaná lidská svoboda, odpověď na Boží volání a odevzdanost Bohu.

   K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš, a k uzavření smlouvy s ním, je potřebná vnitřní mladost, schopnost nechat se oslovit jeho novostí a ochota vykročit s ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem (srov. Mt 19,16-22; Mk 10,17-22); respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet stále vyšší cíle, kterými je novost evangelia a krása svatého života. Církev po příkladu svého Pána usiluje o tentýž postoj. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou láskou, je vám nablízku ve chvílích radosti a slavení, ale také ve chvílích zkoušek a rozpaků. Posiluje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání.           
                                                                                (Benedikt XVI., homilie v Loretu, 2. 9. 2007)

Je možné odpovědět „ne“

   Bohatý mladík přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho, co ještě má dělat, aby dosáhl věčného života, když přikázání zachovával již odmalička. Když se mladík zeptal, „co musím udělat“, pohlédl na něho Ježíš s láskou, jež zde nabývá nového významu. Ježíš dodává: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“. Mladík je vyzván, aby žil podle velikosti přijatého daru, který nejenže převyšuje pouhé morální povinnosti, jak občas bývá na desatero přikázání pohlíženo, ale je mnohem hlubší a podstatnější. Mladík je vyzván, aby opustil život, který si sám naplánoval, a přijal jej jako povolání. Člověk může žít křesťanství v plnosti pouze tehdy, když jej prožívá ve svém povolání. Pán ovšem říká: „chceš-li“. Respektuje tím tak naše rozhodnutí a naši svobodu.

 

Modlitba

   Pane Ježíši, voláš každého z nás, aby pracoval pro tebe a s tebou. Ty, který chceš, abychom tě následovali a žili opravdový život, ty, který svým slovem osvěcuješ ty, jež jsi povolal, osviť nás darem víry v tebe. Ty, který nás podpíráš v těžkostech, pomoz nám přemáhat těžkosti, s nimiž se dnes my, mladí lidé, potýkáme. Jestliže voláš někoho z nás, aby se ti zcela zasvětil, kéž toto povolání od počátku živí tvá láska, kéž mu dá vzrůst a vytrvalost až do konce.

 

ze španělského originálu přeložil Petr Koutný, redakce Anna Mátiková.

 

Zdroj:

http://www.jmj2011madrid.com/jmj2011esp/REVISTA/articulos/GestionNoticias_294_ESP.asp

 

Ke stažení: WYD-11_Katecheze_5.pdf, 75 kB; 05-Adorace-ke-katechezi-Povolani-sdilet-Kristuv-zivot.pdf, 537 kB


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |