Hlavní menu:

17.02.2011, kategorie: Aktuality

Den zasvěceného života v Brně

Přednáška R.D. Doc. Josefa Hřebíka, Th.D., S.S.L.,
Den zasvěceného života v Brně

Den zasvěceného života,

Brno 29. ledna 2011, katedrála sv. Petra a Pavla

 

Přednáška R.D. Doc. Josefa Hřebíka, Th.D., S.S.L.,

sídelního kanovníka pražské kapituly Všech svatých,

docenta Katedry biblických věd Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Vážený a milý otče biskupe, milí spolubratři kněží, ctihodné sestry a bratři,

nebýt výslovného přání otce biskupa Vojtěcha, určitě bych si jako neřeholník, jako pouhý diecézní kněz, netroufl k vám při této příležitosti promluvit. Jelikož se ale tak vřelá prosba jen těžko dá odmítnout, pokusím se společně s vámi zamyslet nad tématem, které je nám jako osobám Bohu zasvěceným společné, a to je duchovní život. Začal bych dvěma pojmy, které tvoří teologickou základnu, totiž Boží království a Duch. Uvážíme nejprve obecně, jak se Boží království žije, jak v nás žije Duch a co to znamená pro duchovní život zasvěcené osoby. Ve druhé části pak bychom tento základní princip trochu konkretizovali, s ohledem na několik dílčích aspektů našeho duchovního života.

 

Boží království

Především tedy pojem Božího království, který je bezesporu středem Ježíšova poselství. Minulou neděli jsme slyšeli v úryvku z Matoušova evangelia první slova, která předznamenávají celé Ježíšovo veřejné působení: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“. A v paralelním textu Markově najdeme ještě plnější formulaci: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Zaměřme pozornost na tu první větu, která je předpokladem pro výzvu ve větě druhé.

Člověk plánuje svou budoucnost sám od sebe. Dá se říci, že hybnou silou jeho existence je starost, co bude zítra. Přitom ovšem považuje za naprosto samozřejmé, co ve skutečnosti samozřejmé není, totiž že budoucnost vůbec nastane. Já něco plánuji, něco chystám na zítřek, ale jedno jediné přitom nemám nikdy v ruce: že nějaký zítřek bude. O tom vůbec neuvažuji, s tím počítám zcela automaticky. Půjdu-li ale na kořen věci, pak musím konstatovat, že budoucnost sama spočívá v rukou někoho, kdo není podřízen člověku. Člověk tedy žije ze sebe, pokouší se aspoň určitý díl času pro sebe získat, ale tím, komu čas bezvýhradně patří, je Bůh.

A tady najednou přichází Ježíš a říká nám: Něco podstatného se změnilo. Bůh vystupuje ze sebe a prolamuje se do času. Bůh už není mimo dosah tvé starosti, aby ses musel pokoušet na něm něco vyvzdorovat, nýbrž otevírá se ti a sám vchází do času. Tvůj čas se má stát prostorem, ve kterém se ti sdílí budoucnost, dosud uzavřená v Bohu. Bůh dává svou vlastní budoucnost tobě. Smíš nadále žít z Toho a spolu s Tím, od něhož pochází veškerá budoucnost. Boží království znamená, že budoucnost se nám už nevymyká, ale že Pán budoucnosti je mezi námi, On sám nám věnuje všechen svůj čas. Proto je ovšem nutné, aby člověk nežil už jen ze svých obav, ani ze svého vlastního přání, nýbrž aby se tomuto Bohu zcela svěřil, aby prožíval svůj život z perspektivy Boží, aby neměl svůj čas ze sebe, nýbrž z Boha, z jeho vůle.

Vždyť o této Boží vůli vím, že mně i celému světu přeje, že mě i celý svět zahrnuje svou láskou. To je víra jako radikální obrat, k němuž Ježíš vybízí: středem už nejsem já, to já, které stojí vůči Bohu ve strachu a starosti, nýbrž středem je Bůh, z něhož mohu žít. Učedníci, kteří toto neslýchané Ježíšovo poselství přijali, se samozřejmě radovali, že teď už se jich žádné utrpení, žádná smrt ani žádná špatná budoucnost nedotkne: všechna budoucnost je dobrá; vždyť je s námi ten, jemuž budoucnost patří: Bůh je nám zcela otevřen v Ježíši Kristu.

Potom ale přišla doslova ledová sprcha: Tento Ježíš musel zemřít. Jako by tu budoucnost, kterou sliboval, sám neměl; vstoupil totiž do smrti, do ztroskotání, do zániku. Ale teprve v tomto zániku, kdy na chvíli jeho budoucnost úplně zmizela z obzoru, se prokázal jako Přicházející, který má absolutní, celou, věčnou budoucnost Boží. Teprve ve smrti nás potkává jako Zmrtvýchvstalý, jako Vyvýšený.

Člověk, který ví jenom to, že Bůh má a jemu dává veškerou budoucnost, může tuto budoucnost snadno zase zmanipulovat. Může Boha dosadit jen za účel svého vlastního sebeprosazování a plánování. Myslí sebe, co by sám chtěl, dělá si své rozvrhy a nechává si je Bohem jen jakoby potvrzovat, protože úplně automaticky ztotožňuje své záměry s těmi Božími. Ježíš naproti tomu ukazuje, že přijímat veškerou budoucnost od Otce znamená naprosto všechno vkládat do Otcových rukou, natolik, že jsem připraven přijmout od Otce cokoliv, třeba i konec. Teprve tady je Bůh sám sebou: Bohem, kterému už nic paličatě nepředepisuji, kterému už do ničeho pošetile nemluvím, Bohem, který je mou skutečnou totální budoucností.

Právě v absolutní kenozi, v bezvýhradném vyprázdnění od sebe, se Ježíš plně zjevuje jako Syn, jako ten, který žije naprosto z Otce a jedině pro Otce. Teprve tady se Boží království naplno prolomilo do lidské existence; tady totiž může Bůh dělat všechno, co chce, a proto může i darovat všechno, co chce: sebe sama. Bůh se může jako naplnění darovat teprve tam, kde já už ho jako naplnění podle svých představ nevyžaduji, nýbrž totálně se oprošťuji od sebe a jeho samého nechávám být všechno ve všem. Teprve toto moje vydání a odevzdání sebe Otci je bodem, v němž Bůh může být Pánem mého času, mým naplněním, mou budoucností bez hranic.

 

Duch

Spolu s pojmem Boží království je pro pochopení podstaty duchovního života klíčový pojem Duch. Zvláště dvě novozákonní knihy, Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů ukazují, jak se vzájemně spojují dvě starozákonní roviny očekávání spásy. Jedna velká linie, která v Ježíšovi nastoupila, je linie Božího království, druhá je linie Ducha daného na konci času. Obojí spolu bezprostředně souvisí.

Ptáme-li se, co vlastně znamená Duch Boží, pak samozřejmě v posledním a nejhlubším smyslu je to třetí božská osoba. Co ale znamená Boží Duch v nás, co znamená, jestliže z něho žijeme? V Duchu přichází ke slovu plnost toho, co je míněno Božím královstvím: že už nežijeme ze sebe, nýbrž z onoho zdroje v nás, který je uvnitř nás hlouběji než naše nejhlubší nitro; Deus interior intimo meo, řečeno slovy sv. Augustina.

Já žiji jako já, bezvýhradně a úplně, pokud jsem naplněn Duchem. Pak totiž už nemusím žít ze své skrovné zásoby, ze skrovného součtu svých vlastních možností, ale mohu žít z Boha samého, který mně řekl své bezvýhradné Ano, který do mě vylil svou lásku. Abychom parafrázovali sv. Pavla v listě Římanům, tam, kde se ocitám v nouzi, v těsném prostoru, nejsem na konci, nýbrž trpělivostí a vytrvalostí postupně roste naděje, založená na skutečnosti, že je do mě vylit Duch Boží, mám v sobě jeho nezpochybnitelný závdavek, jistou pečeť cíle, ke kterému spěji. Mohu uvažovat z Božího hlediska, mohu vidět věci z Božího hlediska, mohu se setkávat s bližním z Božího hlediska: Bůh ve mně je mocnější než já – proto mu mohu svou vlastní bezmocnost stále znovu svěřovat.

Onen nový život z Ducha, životodárné spojení s Božím Duchem, založené v Ježíšově sebedarování na kříži, se stává viditelným a nabývá svého plného rozměru v události Letnic. Tehdy se skrze Duchem potvrzené svědectví apoštolů zjevuje přítomnost Božího království v celé své působivosti a moci, aby dosáhla až na konec země, aby všechno, i to nejkrajnější a poslední, co na tomto světě existuje, bylo zahrnuto do Božího objetí, do nevýslovného dialogu lásky, který vede od věčnosti Otec se Synem v Duchu svatém.

 

Duchovní život

Když se teď z tohoto zorného úhlu podíváme na duchovní život, můžeme říci, že je to život prožívaný ne z nás, ani z našich přání či z našich možností, nýbrž z toho, co si v nás přeje a může konat Boží Duch. Jde o tento stálý obrat od námi vytvářené perspektivy do perspektivy Boží. Tento obrat prochází ovšem stále znovu nulovým bodem kříže. Duch nepřichází jinak nežli za předpokladu kříže. Bez toho, že bychom sami sebe pustili z ruky a padli do Otcovy vůle, nemůže Duch v nás uskutečnit to, co uskutečnit chce.

Tak jako Ježíš žil každým okamžikem z Otcovy vůle, tak jako žádná chvíle v Ježíšově životě by neměla smysl, kdyby byl jen ušlechtilým sociálním reformátorem nebo lidumilem, a tak jako všechno, co pro lidi a s lidmi vykonal, má svůj smysl jen v poslušnosti vůči Otci a v důvěře v Otcovu vůli, tak musí i náš život být neustále napojen na zdroj, který nemáme sami ze sebe, ale který je nám dán bez jakéhokoli omezení z Boží strany. Toto prolnutí Božího království a Božího Ducha do naší lidské každodennosti je nejhlubší podstatou duchovního života.

Zasvěcená osoba, a tou mám teď na mysli zejména řeholníka či řeholnici, je podle svého specifického povolání spjata s určitou komunitou, k níž náleží nebo která jí byla svěřena. Zvláštní charakter jejího duchovního života tedy spočívá v úkolu přispívat k maximální otevřenosti této komunity vůči Ježíši Kristu. Všechno, co se v komunitě děje a co v ní funguje, má totiž smysl jenom proto, že Ježíš existuje a dává sám sebe. Komunita nežije ze svých vlastních názorů ani z mimořádných Božích darů, daných jednotlivcům, jakkoli mohou být důležité, ale žije z Boha samého, který v Ježíši Kristu jednou provždy vydal sám sebe a dává nám dar svého Ducha. Jednotlivec má svým osobním duchovním životem klást tomuto duchovnímu životu vlastní komunity co nejméně překážek, a naopak umožňovat jí, aby žila z Božího Ducha co nejplněji, k užitku vlastnímu i těch, k nimž je poslána, celé diecéze, celé církve i celého světa.

Skutečnost, že Bůh se nám daroval v Ježíši Kristu, bude z existence a působení řeholní komunity zjevná jenom tehdy, bude-li každý její člen Pána v onom sebedarování co nejopravdověji následovat. Protože ovšem zůstáváme slabými lidmi, budeme pochopitelně stále zakoušet obrovský nepoměr mezi tímto výsostným nárokem a způsobem, jakým jsme schopni ho splnit. A právě tady je třeba nacházet stále znovu odvahu, nepropadat sebelitování a naříkání nad sebou, nýbrž svou vlastní ubohost odevzdávat: Bohu odevzdaná ubohost se proměňuje v radost, svobodu, uvolnění, které nepochází z toho, že jsem tak jedinečný a úžasný, ale z toho, že jsem své napětí, svou neschopnost daroval jemu, že důvěřuji ne v sebe, ale v něho.

Podívejme se teď, co to znamená konkrétněji; ve kterých hlavních oblastech se duchovní život uskutečňuje, jak má zasvěcená osoba prožívat své obrácení, kam má její obrácení především směřovat, aby byla opravdu napojena na životodárný zdroj Ježíšova Ducha.

 

Adorace

Domnívám se, že první, co je pro zasvěcenou osobu nezbytné, je obrácení k adoraci. V ní totiž dospívá k radikálnímu odevzdání se Bohu, kdy Bůh sám má veškeré právo, kde záleží jen na něm a na ničem jiném. Toto přímé poměřování sebe sama Bohem znamená v nejpůvodnějším slova smyslu spolehnout se jedině na něho, jemu dát všechno. Neexistuje jiné východisko ze zamotané spleti lidských starostí, obav a také konfliktů, které přináší soužití různých povah, nežli adorace, v níž prolamujeme onen začarovaný kruh neustálého otáčení se kolem své osy.

Svatého Františka Saleského pod vlivem tehdejších teologických rozepří o milosti po léta trápila obava, že je předurčen k peklu. Nemohl se té trýznivé myšlenky zbavit. Když se pak jednou modlil před obrazem Panny Marie v Notre Dame v Paříži: „Bože, ať už je to se mnou jakkoli, ať se mnou uděláš cokoli, jsi můj Bůh. Neptám se, jak jsem na tom, klaním se tobě“, pocítil, že se jeho křeč uvolnila.

Myslím, že křeč starosti zasvěceného člověka o sebe sama se neuvolní ničím jiným, žádnou, jakkoli bohulibou akcí, žádnou, jakkoli důmyslnou teorií, ale prostě tím, že se v tomto zásadním smyslu skloní před Bohem. Obrácení k adoraci, kdy člověk snese svou vlastní prázdnotu a nicotu před Bohem, kdy snese své oněmění, zmlknutí před Bohem, je nepostradatelné, má-li člověk přispívat k otevřenosti své komunity vůči Kristu, má-li být jeho služba věrohodným svědectvím.

 

Boží slovo

Druhou oblastí tohoto obrácení je příklon zasvěcené osoby k Božímu slovu. To rozhodující si člověk nemůže říci sám, nýbrž je mu to řečeno. A ke každodennímu setkávání s Božím slovem patří, že se ptám: Co mně říkáš? Čím mě obdarováváš a co ode mě požaduješ? Jen tímto přímým osobním kontaktem, kdy umístím střed svého zájmu do Boha, dostává „objektivní“ znalost Božího slova plný význam. I ti z nás, kdo jsou pověřeni hlásáním slova, by ještě předtím, než se budou ptát, co říci druhým, měli Boží slovo vztáhnout na sebe, protože jen když nechám Pána promluvit k sobě, když jsem jeho slovem opravdu zasažen až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, řečeno s listem Židům, budu schopen je předat druhým s patřičnou účinností.

Boží slovo se musí nově vtělit tím, že budeme svůj všední den a svůj život vůbec chápat jako tělo Slova. Boží slovo je scénářem naší existence. Pokud ho provedeme s plnou vážností, pak to není divadlo, které by nás odcizovalo, ale naopak, žijeme svůj nejvlastnější život, žijeme to Slovo, které nás stvořilo a jehož nesmazatelnou podobu v sobě neseme. Toto incarnatio Verbi v našem životě má stěžejní význam.

Ve svém slově dává Bůh sám sebe. Říká nám, že nás miluje, že nás neopouští, že nám všechno daroval v Ježíši Kristu. Říká nám, že smrt ani vina nejsou tím posledním. Říká nám, že lásku, kterou nám dává, máme mít také k sobě navzájem. Takto nás k sobě svým slovem, jako nejmocnějším magnetem, přitahuje.

 

Svátosti

Totéž platí samozřejmě i ve vztahu ke svátostem. I v nich mi Bůh dává něco, co já dát nemohu ani sobě ani druhým: otevírá mi své království a vlévá svého Ducha. Proto ti z nás, kdo jsou udělovateli svátostí, se jimi v prvé řadě musí sami nechat obdarovat.

Jen tehdy mohu zprostředkovat Boží odpuštění, pokud z tohoto odpuštění žiji tak konkrétně, jak si přeji, aby z něho žili druzí. Rozhodující proto je, abych sám stále znovu vkládal svou ubohost ve svátosti pokání do Boží vlády. Právě tak mám žít i z eucharistie: Bůh se mně v Ježíši Kristu daroval s takovou radikálností, že mně dal své Tělo a svou Krev. Ve svátosti eucharistie mě tedy neustále živí svým vlastním životem. Musím pak z eucharistie vyvodit také důsledky, to znamená jednat jako živý úd toho tajemného Těla, ve kterém Ježíš žije dál. Ten základní pohyb božského sebe-dávání má ve mně pokračovat a já se mám starat, aby pokračoval v těch, se kterými se přicházím do styku. Jestliže duchovně nežiji z tohoto středu, pak se vzdávám nejniternější síly a nejvydatnějšího impulsu k prožití dne tak, abych byl schopen dávat se v něm druhým.

 

Služba

Tím se dostávám k dalšímu rozměru obrácení, totiž ke službě. Slovo a svátost jako objektivní Boží dary máme doplnit subjektivitou své konkrétní služby druhým, lidem v tomto světě, pro které je setkání s námi možná důležitým, třeba i rozhodujícím momentem jejich životní cesty. Mám přitom na mysli docela obyčejnou službu: být tu pro někoho, mít pro někoho čas, udělat pro něj i to, co na první pohled vypadá banálně, co mě zdánlivě vůbec nepovznáší, protože se přitom musím umazat špínou všedního dne; i ta přece patří k životu člověka, jemuž dal Ježíš příklad, když jako poslední služebník umyl svým učedníkům zaprášené nohy.

 

Společenství

Obrácení zasvěcené osoby k adoraci, ke slovu, ke svátosti a ke službě se uskutečňuje ve společenství, v církvi a také v řeholní komunitě. Communio proto patří k duchovnímu životu zcela zásadně. Jakmile totiž izoluji svůj dar ze souvislosti všech darů Ducha, stává se jenom garniturou mého já, a ne už výrazem jednoho Ducha Božího. Pouze v communiu, čili jen tím, že žiji spolu s ostatními z téhož Ducha a v témže Duchu, se ukazuje, zda jsem sebe neučinil měřítkem všech věcí. Přitom je samozřejmé, že své vlastní dary uplatňuji, že se starám o to, aby nepřišly nazmar. Ovšem tam, kde se mně dar Ducha, na který se dívám jako na svůj, stává bariérou, za kterou se uzavřu, tam mizí Duch Boží. Na začátku druhé kapitoly listu Filipanům mluví sv. Pavel o communiu obce s pohledem na kenozi Kristovu. Jeho napomenutí, že „každý má druhého pokládat za lepšího než sebe“ a „nikdo nemá hledět jen na vlastní prospěch, ale také na prospěch druhého“, jsou pro každého, kdo žije v řeholní komunitě, navýsost aktuální.

 

Evangelní rady

V této spojitosti bych se rád zmínil o evangelních radách, chudobě, čistotě a poslušnosti, k jejichž zachovávání se zasvěcená osoba svými sliby zavazuje. Jejich smysl spočívá v tom, že žijeme z Božího království a Božího Pneumatu; ne z toho, co máme a co si ponecháváme pro sebe, nýbrž z toho, že všechno jako obdarovaní darujeme. Tedy konkrétněji: tím posledním není moje vůle, nýbrž vůle Boží, která ke mně může přijít ve vůli člověka, a to třeba ne chytřejšího než jsem já. Vzdávám se lidské spokojenosti a naplnění, které představuje bezesporu velikou hodnotu. Ale tím, že nemám nic, na čem bych mohl ulpět, jsem stále volný, aby mě Bůh mohl postavit tam, kam chce. Žádná lidská bytost nemá právo zanechat ve mně takové stopy, na něž bych se vázal; jsem vždycky tabula rasa pro Boha, který se mnou může každé ráno znovu začít.

 

Maria

Postavou, která to vše, co bylo řečeno, ztělesňuje v plné míře, je Maria. Člověk zcela oproštěný od sebe. Člověk, který nehovoří sám, ale je mlčením, v němž mluví někdo jiný. Maria sama není světlem, nýbrž svícnem, na němž svítí někdo jiný. Je člověkem, který se odevzdává, aby žil ne ze svého očekávání, nýbrž jen z vůle toho, kdo v něm a skrze něj koná své velké, obdivuhodné dílo. To je Mariin postoj. Maria ovšem není jen modelem nebo nějakým abstraktním nárysem, ale je člověkem, s nímž mohu žít v konkrétním communiu, Matkou, která takto žila a jako první z lidí dosáhla plného cíle svého života; proto jí nesmírně záleží na tom, aby tak žily i její děti, které jsou dosud na cestě k tomuto cíli.

 

Závěr

Bratři a sestry, jestliže se takovýmto pohledem podíváme na svůj duchovní život, může to vypadat velmi radikálně, ale – není snad taková radikálnost pravdivější a tím i bližší této době a jejímu hladu po plném smyslu než pouhé hraní si na polovičatá řešení? Jsem přesvědčen, že být jen napůl křesťanem, a tím spíše řeholníkem, je totéž jako nebýt jím vůbec. Být celým křesťanem, a v posledním důsledku i řeholníkem, je nemožné, ale právě proto uskutečnitelné. Pak totiž, odvážíme-li se nemožného, není to už naše věc, ale věc toho, kdo nás volá. On jediný je Pán a jedině jeho Duch to působí.

 

(V přednášce bylo použito myšlenek někdejšího cášského biskupa Klause Hemmerleho.)

 

Ke stažení: Hrebik-Duchovni-Zivot-2011.doc, 63 kB


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |