Hlavní menu:

05.04.2011, kategorie: Aktuality

Obrácení a poslání - Kněz, svátost smíření a misie

Kardinál Joachim Meisner - přednáška - Řím 9. června 2010
 Obrácení a poslání - Kněz, svátost smíření a misie

 

Kardinál Joachim  Meisner

Přednáška při příležitosti mezinárodního setkání kněží a závěru Roku kněží bazilika sv. Pavla za hradbami, 9. června 2010

Drazí spolubratři,

nemám v úmyslu dát vám nový výklad teologie svátosti smíření a misií. Ale chtěl bych se nechat vést, spolu s vámi, tímž Evangeliem k obrácení, abychom pak posláni Duchem Svatým přinášeli lidem Kristovu radostnou zvěst.

 Na této cestě bych s vámi nyní rád nyní prošel 15 bodů tohoto zamyšlení.

 1. Musíme se znovu stát „Církví na cestě k lidem“ (Geh-hin-Kirche), jak rád říkal můj předchůdce, dřívější kolínský arcibiskup kardinál Joseph Höffner. Toto se ale nemůže stát příkazem. K tomu musí pohnout Duch Svatý.

Jedna z nejtragičtějších ztrát, kterou Církev podstoupila ve druhé polovině 20. století, je ztráta Ducha Svatého ve svátosti smíření. Nám kněžím to způsobilo strašlivou ztrátu vnitřního profilu. Když se mě věřící křesťané ptají: „Jak můžeme pomoci našim kněžím?“ vždy odpovídám: „Jděte a zpovídejte se u nich.“ Tam, kde kněz už není zpovědníkem, stává se náboženským sociálním pracovníkem. Chybí mu totiž zkušenost největšího pastoračního úspěchu, kdy může spolupracovat, aby hříšník –díky jeho pomoci – opustil zpovědnici jako znovu posvěcený člověk. Ve zpovědnici může hlouběji pohlédnout do srdcí mnoha osob, z čehož pramení podněty, povzbuzení a inspirace pro vlastní následování Krista.

 

2. U bran Damašku je malý nemocný člověk, sv. Pavel, shozen na zem a oslepen. Ve druhém listě Korinťanům k nám on sám hovoří o dojmu, který měli jeho protivníci o jeho osobě: byl fyzicky vyhublý a slabé rétoriky. (srov. 2 Kor 10,10). Městům Malé Asie a Evropy však bude v nadcházejících letech skrze tohoto malého a nemocného člověka zvěstováno evangelium. Zázraky Boží se nikdy nedějí pod reflektory světové historie. Realizují se v ústraní, právě u bran měst, jakož v tajemství zpovědnice. Toto má být pro nás všechny velkou útěchou, pro nás, kteří máme velkou odpovědnost, ale zároveň jsme si vědomi svých mnohdy tak limitovaných možností. Je součástí Boží strategie poskytnout účinky velkých rozměrů skrze malé příčiny. Pavel poražený u bran Damašku se stává dobyvatelem měst v Malé Asii a v Evropě. Jeho posláním je shromáždit povolané v Církvi, uvnitř Církve Boží. I když viděna zvnějšku je pouze malou a utlačovanou menšinou, je vyzvána zevnitř, a Pavel ji přirovnává k tělu Kristovu, ba dokonce ji identifikuje s tělem Kristovým. Tato možnost „obdržet z Pánových rukou“ se v naší zkušenosti jmenuje „obrácení“. Církev je „stále obnovovaným shromážděním“ („Ecclesia semper reformanda“) a v ní je jak kněz, tak také biskup „stále obnovován“ („semper reformandus“) a musí být jako Pavel u Damašku stále znovu svrháván k zemi, aby padl do náruče milosrdného Boha, který nás potom posílá ke světu.

 

3. Proto není dostačující, jestli ve své pastorační práci chceme opravit pouze církevní budovy, abychom mohli učinit církev atraktivnější. To nestačí! To, co je zapotřebí, je změna srdce, mého srdce. Pouze obrácený Pavel mohl změnit svět, ne již nějaký inženýr církevních budov. V knězi, který má prostřednictvím svého bytí účast na Ježíšově způsobu života, přebývá On sám, a proto se Ježíš stává v osobě kněze vnímatelným pro druhé. U Jana čteme: „Jestliže mě kdo miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho svůj příbytek.“ (Jan 14,23) Toto není pouze krásné přirovnání! Jestliže srdce kněze miluje Boha a žije v milosti, Trojjediný Bůh osobně přijde, aby přebýval v srdci kněze. Jistě, Bůh je všudypřítomný. Bůh přebývá všude. Celý svět je jako velký Boží chrám, ale srdce kněze je jako svatostánek v kostele. Právě tam Bůh přebývá způsobem zcela tajemným a zvláštním.

 

4. Největší překážkou v tom, abychom umožnili Kristu být pro druhéi vnímatelným skrze nás, je hřích. Právě ten brání přítomnosti Pána v naší existenci, a proto pro nás není nic důležitějšího než obrácení, a to rovněž s ohledem na poslání. Jedná se, abychom to řekli ve zkratce, o svátost smíření. Kněz, který se často nenachází jak z jedné, tak i z druhé strany zpovědní mřížky, podstupuje trvalé ztráty na své duši a ve svém poslání. Zde jistě spatřujeme jednu z hlavních příčin mnohých krizí, v níž se v posledních padesáti letech kněžství ocitlo. Zcela zvláštní milost kněžství je právě v tom, že se kněz může cítit „jako doma“ na obou stranách zpovědní mřížky: jako penitent i jako služebník odpuštění. Když se kněz vzdálí od zpovědnice, vstupuje do těžké krize své identity. Svátost smíření je mimořádným místem k prohloubení identity kněze, který je volán, aby se jak on sám, tak také věřící přitiskli ke Kristově plnosti.

Ve velekněžské modlitbě hovoří Ježíš ke svým učedníků a k našemu nebeskému Otci o této identitě: „Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je uchoval od Zlého. Oni nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě: tvé slovo je pravda.“ (Jan 17,15–17) Ve svátosti smíření se jedná o pravdu v nás. Jak je možné, že se nám nelíbí podívat se pravdě do tváře?

 

5. Musíme se tedy ptát: ještě jsme nezakusili radost z přiznání chyby, z připuštění si jí a omluvení se tomu, kterého jsme urazili? – „Seberu se a půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě.“ (Lk 15,18) – Neznáme tedy radost, abychom zahlédli, jak Jiný otevírá náruč jako otec marnotratného syna: „Jeho otec ho spatřil, když byl ještě daleko a byl pohnut soucitem; rozběhl se, vrhl se mu kolem krku a zulíbal ho.“ (Lk 15,20) Nemůžeme si tedy představit radost otce, který nás znovu našel: „…a začali se veselit“ (Lk 15,24)? Jestliže je tato slavnost slavena v Nebi, pokaždé když se obrátíme, proč se tedy neobracíme častěji? Proč – a zde hovořím způsobem velmi lidským – jsme tak lakomí vůči Bohu a ke svatým v nebi, že jim dopřejeme tak velmi zřídka radost, aby slavili slavnost proto, že jsme se nechali přitisknout na Pánovo a Otcovo srdce?

 

6. Často nemilujeme toto výslovné odpuštění. A přesto se Bůh neprojevuje nikdy více Bohem, jako když odpouští. Bůh je láska. On je darování se v osobě. On dává milost odpuštění. Ale nejsilnější láska je ta, která překonává hlavní překážku lásky a tou je hřích. Největší milostí je být posvěceni a nejvzácnějším darem je darovat se, odpuštění. Kdyby nebyli hříšníci, kteří by nepotřebovali odpuštění jako každodenní chléb, nebyli bychom právě schopni poznat hlubiny Božího Srdce. A Pán to zdůrazňuje jasným způsobem: „Já vám říkám, že v nebi bude více radosti nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7) Jak je možné, a ptejme se ještě jednou, že svátost, která způsobuje tolik radosti v Nebi, vyvolává tolik antipatií na zemi? Je to způsobeno naší pýchou, stálou tendencí našeho srdce skrývat se, uspokojit sebe sama, izolovat se, uzavřít se do sebe. Čemu ve skutečnosti dáváme přednost: být hříšníky, kterým Bůh odpouští, anebo si myslet, že jsme bez hříchu, žít tedy v iluzích, domnívat se že jsme spravedliví – a tím méně ukazovat Boží lásku? Stačí být opravdu spokojený sám se sebou? Ale co jsme bez Boha? Pouze pokora dítěte, jako ji měli svatí, nám dává s radostí snášet rozdílnost mezi naší nehodností a Boží velkolepostí.

 

7. Účelem zpovědi není, abychom když zapomínáme hříchy, už více nemysleli na Boha. Naopak svatá zpověď nám daleko více dovolí přístup do života, kde se nemyslí již na nic jiného než na Boha. Bůh nám v nitru říká: „Jediný důvod, pro který jsi zhřešil, je, že ještě nemůžeš uvěřit, že Já tě velmi miluji, že mi ležíš opravu na srdci, že ve mně najdeš něžnost, kterou potřebuješ, že se zaraduji z minimálního gesta, které mi nabídneš, ze svědectví tvého souhlasu, abych ti odpustil všechno, co mi přineseš ve svaté zpovědi.“ Když víme o takovém odpuštění, o takové lásce, jsme zaplaveni radostí a vděčností, abychom tak postupně ztratili touhu po hříchu. Svátost smíření se pak stane pevným setkáním radosti našeho života. Jít se zpovídat znamená učinit lásku k Bohu stále srdečnější, nechat si říci a skutečně zakoušet, pokaždé stále více, že zpověď není jen povzbuzením z vnějšku, že Bůh nás miluje; zpovídat se znamená znovu začít věřit – a ve stejnou chvíli objevit – že až do této chvíle jsme se ještě dost hluboce nesvěřili, a právě proto je třeba žádat odpuštění. Před Ježíšem se všichni cítíme jako hříšníci, poznáváme se jako hříšníci, kteří nenaplňují očekávání Pána. Zpovídat se znamená nechat se pozvednout od Pána na Boží úroveň.

 

8. Marnotratný syn opustil otcovský dům, protože se stal nevěřícím. Už nemá důvěru v otcovu lásku, že ho uspokojí, a proto žádá část svého dědictví, aby vyřešil sám všechno, co se ho týká. Když se rozhodne vrátit a žádat odpuštění, jeho srdce je ještě mrtvé. Domnívá se, že už nebude milován, že už nebude považován za syna. Vrací se pouze, aby neumřel hlady. Tohle nazýváme nedokonalá lítost! Ale byl to otec, který ho už hodnou chvíli očekával. Již dlouhý čas neměl nic jiného na mysli, co by mu působilo více radosti, než víra, že syn by se mohl jednoho dne vrátit domů. A hned jak ho uvidí, běží mu naproti, objímá ho a nedá mu ani prostor, aby dokončil své vyznání, a volá služebníky, aby ho oblékli, nasytili a ošetřili. A protože se mu ukazuje tak velká láska, syn v té chvíli začíná také cítit, jak se jí nechává zahrnout. A náhle přichází nečekaná lítost. A toto je lítost dokonalá. Pouze když ho otec objímá, zakouší všechnu svoji nevděčnost, svoji nestoudnost a svoji nespravedlnost. Pouze tehdy se opravdu navrací, znovu se stává synem, je otevřený a důvěřuje otci, našel život: „Tvůj bratr byl mrtev a vrátil se k životu,“ (Lk 15,32) řekl k tomu otec synovi, který zůstal doma.

 

9. Starší syn, „ten spravedlivý“, zažil podobnou změnu – tak by se alespoň patřilo, aby pokračovalo podobenství. Případ tohoto syna je však mnohem těžší.

Nelze říci, že Bůh miluje hříšníky více než spravedlivé! Každá matka miluje své nemocné dítě, kterému věnuje mimořádnou péči, ale ne více než zdravé děti, které nechá hrát samotné, vůči kterým vyjadřuje svou lásku – ne jistě menší – ale jiným způsobem. Až do chvíle, kdy lidé odmítají přiznat a vyznat své vlastní hříchy, až do chvíle kdy se stávají pyšnými a povýšenými hříšníky; v té chvíli dává Bůh přednost pokorným hříšníkům.

Se všemi má trpělivost. Otec je trpělivý také vůči synovi, který zůstal doma. Prosí ho a laskavě mu říká: „Můj synu, ty jsi se mnou stále a vše, co je mé, je tvé. Ale sluší se přece veselit a radovat.“ (Lk 15,31) Odpuštění necitlivosti staršího syna zde není ani vyjádřeno, ale přepokládá se. Jak velké musí být zahanbení staršího syna před takovou shovívavostí. Předvídal všechno, ale jistě ne tak pokornou otcovu něžnost. Z nenadání se nachází odzbrojen, zmaten a účasten společné radosti. A ptá se, jak mohl chtít zůstat na okraji, jak mohl chtít, byť jen na okamžik, zůstat nešťastný a zcela sám, zatímco všichni ostatní se mají rádi a navzájem si odpouštějí. Naštěstí je zde otec, který se ho včas ujímá. Naštěstí otec není jako on! Naštěstí je otec daleko lepší než všichni dohromady! Pouze Bůh může odpustit hříchy. Pouze On může učinit toto gesto milosti, radosti a hojnosti lásky. Právě proto je svátost smíření neustálým zdrojem obnovy a znovuoživení naší kněžské existence.

 

10. Proto se pro mě duchovní zralost kandidáta kněžství, který má obdržet kněžské svěcení, stává také zřejmou tím, že pravidelně přijímá – alespoň s frekvencí jedenkrát do měsíce – svátost smíření. Právě ve svátosti smíření potkává milosrdného Otce s nejvzácnějšími dary, které má k obdarování. Jsou jimi darování se, odpuštění a obdržení milosti. Ale jestliže někdo z důvodu, že chybí pravidelná zpověď, ve skutečnosti říká Otci: „Ponech si své vzácné dary! Já nepotřebuji ani tebe, ani tvé dary,“ přestává být synem, protože se vylučuje z otcovství Boha, protože už nechce přijímat jeho vzácné dary. A když už někdo není synem nebeského Otce, nemůže se tedy stát knězem, protože kněz je prostřednictvím křtu především Otcovým synem a pak prostřednictvím kněžského svěcení synem spolu se Synem, spolu s Kristem.

 

11. Přechod od obrácení k poslání se může na prvním místě ukázat na skutečnosti, že já přecházím z jedné strany zpovědní mřížky na druhou; ze strany penitenta na stranu zpovědníka. Ztráta svátosti smíření je kořenem mnohého zla v životě Církve a v životě kněze. A takzvaná krize svátosti smíření není jen z důvodu, že by se lidé už nechodili zpovídat, ale že my kněží nejsme přítomni ve zpovědnici. Zpovědnice, ve které je přítomen kněz, v prázdném kostele, je nejdojímavějším symbolem Boží trpělivosti, která čeká. Takový je Bůh. On nás očekává celý život. V mých třiceti pěti letech biskupské služby znám trýznivé příklady kněží každodenně přítomných ve zpovědnici, aniž by přišel jeden jediný kajícník; tak dlouho, až jednoho dne přišel první kajícník nebo kajícnice a po měsících nebo letech očekávání konečně došlo k oživení. Mohli bychom říci, že tak se odblokovala situace. Od té chvíle zpovědnice začala být velmi navštěvovaná. Kněz je v této chvíli povolán, aby odložil stranou veškerou vnější činnost plánované pastorace skupiny, a sklonil se k osobním potřebám jednotlivců. A zde nemá především mluvit, ale naslouchat. Zhnisané zranění se může na těle uzdravit pouze tehdy, jestli může vykrvácet až do konce. Zraněné srdce člověka se může uzdravit pouze tehdy, jestli může krvácet až do hloubky, tedy až do úplného vypuštění všeho. A člověk se může svěřit pouze tehdy, jestli je zde někdo, kdo naslouchá, a to v absolutní diskrétnosti svátosti smíření. Pro zpovědníka je především důležité ne mluvit, ale naslouchat.

Kolik vnitřních impulsů zakouší a obdrží kněz právě při udělování svátosti smíření! A jak mu tato svátost slouží pro jeho následování Krista! Zde může uslyšet a konstatovat, jak jsou někteří v následování Krista často před ním, a mnohdy jsou to jednoduší katoličtí věřící, muži, ženy a děti.

 

12. Jestli nám z velké části chybí tato oblast působení v kněžské službě, velmi snadno my kněží upadneme do mentality funkcionalisty anebo na úroveň pouhé pastorační techniky. Ale naše bytí, na obou stranách zpovědní mřížky, nás skrze naše svědectví přivádí k tomu, abychom dovolili Kristu stát se vnímatelným pro lid. Abychom to řekli jasně, na negativním příkladu: kdo přichází do kontaktu s radioaktivním látkou, stává se sám radioaktivním. A když potom přichází do kontaktu s jiným, také ten bude stejně zasažen radioaktivitou. Abychom však uvedli ještě pozitivní příklad: ti kteří přicházejí do kontaktu s Kristem, se stávají „Kristo-aktivními“. A jestliže tedy kněz je „Kristo-aktivním“, a přichází do kontaktu s jinými osobami, budou zcela jistě také nakaženy jeho „Kristo-
-aktivitou“. A toto je pravé poslání, jak bylo chápané a přítomné již od počátku křesťanství. Zástupy se tlačily kolem Ježíše, aby se ho dotkly, i kdyby to byl pouze lem jeho šatů. A toto se stávalo také ve chvílích, kdy byl obrácen zády, a přesto byli uzdraveni: „Protože z něho vycházela síla a všechny je uzdravovala.“ (Lk 6,19)

 

13. U nás je tomu mnohdy naopak: lidé se nám často vyhýbají, nehledají již naši blízkost, aby s námi přišli do kontaktu. Naopak, jak bylo řečeno, utíkají před námi. Abychom se toho vyvarovali, musíme si klást otázku: S kým přicházejí do kontaktu, když přicházejí do kontaktu se mnou? S Ježíšem Kristem, s jeho nekonečnou láskou k lidem, nebo s nějakým osobním teologickým míněním anebo s nějakým nářkem nad situací v Církvi a ve světě? Přicházejí skrze nás do kontaktu s Ježíšem Kristem? Jestliže je tomu tak, stanou se osoby živými. Budou mezi sebou mluvit o tomto knězi. Vyjádří se o něm podobnými slovy: „S tamtím se dá mluvit. Rozumí mi. Opravdu může pomoci.“ Jsem hluboce přesvědčen, že lidé mají hlubokou nostalgii po těchto kněžích, v nichž mohou potkat autentického Krista, který je učiní svobodnými od mnohých spoutaností a spojí je s Kristem.

 

14. Abychom mohli opravdově odpustit, potřebujeme hodně lásky. Jediné odpuštění, které můžeme ve skutečnosti udělit, je to, které jsme obdrželi od Boha. Jedině když jsme zakusili Otcovo milosrdenství, můžeme se stát milosrdnými bratry pro druhé. Ten, kdo neodpouští, nemiluje. Ten, kdo odpouští málo, miluje málo. Kdo odpouští mnoho, miluje mnoho. Když opouštíme zpovědnici, která je počátečním bodem našeho poslání, jak na jedné, tak na druhé straně mřížky, tehdy máme touhu obejmout všechny, abychom je požádali o odpuštění, a to se stává především poté, co jsme se sami dobře vyzpovídali. Já sám jsem zakusil mimořádným způsobem Boží lásku, která odpouští, abych mohl pouze s naléhavostí žádat: „Přijmi také ty jeho odpuštění! Měj účast na mém, když jsem obdržel v hojnosti. A odpusť mi, že ti ho nabízím tak nehodně!“ Svatou zpovědí se člověk navrací dovnitř téhož pohybu Boží a bratrské lásky, do spojení s Bohem a s Církví, z které nás vyloučil hřích. Můžeme a musíme milovat všechny lidi, jestliže nás Bůh učí milovat novým způsobem. Jestliže by nic takového nenastalo, bylo by to znamením, že jsme se nevyzpovídali dobře, a právě proto se musíme vyzpovídat znovu.

 

Pravděpodobně jedním z největších otců zpovědníků naší Církve je svatý farář arský. Díky němu máme Rok kněží a také naše aktuální setkání jak kněží, tak i biskupů se Svatým Otcem zde v Římě. S tímto svatým farářem jsem se zamyslel nad tajemstvím svaté zpovědi, poněvadž jeho každodenní služba ve svátosti smíření v arské zpovědnici ho učinila velkým misionářem pro celý svět. Říkalo se o něm, že jako zpovědní otec duchovně zvítězil nad francouzskou revolucí. To, co mě inspirovalo k tomuto duchovnímu dialogu s Janem Maria Vianneyem, jsem zde řekl. Avšak připomněl mi ještě něco velmi důležitého.

 

15. Milujme všechny, odpusťme všem! Ale pozor, nezapomeňme při tom na žádného člověka. Existuje totiž jedna osoba, která nás zarmucuje a tíží nás, bytost se kterou jsme neustále nespokojeni. A tou jsme my sami. Často máme plné zuby nás samotných. Jsme otráveni vlastní prostředností a unaveni svou neustálou monotónností. A žijeme v tomto chladném stavu duše s tak neuvěřitelnou indiferencí vůči tomuto svému nejbližšímu bližnímu, kterého nám Bůh svěřil, abychom mu umožnili dotknout se Božího odpuštění. A tento náš nejbližší bližní jsme my sami. Bylo nám řečeno, že máme milovat svého bližního jako sebe samého (srov. Lv 19,18). A musíme tedy milovat také sami sebe, tak jako se snažíme milovat naše bližní. Musíme tedy prosit Boha, aby nás naučil, že musíme odpouštět sobě samým: zlost z naší domýšlivosti, zklamání z naší touhy vyniknout. Prosme Ho, ať dobrota, něžnost, trpělivost a jeho nevyslovitelná důvěra, s kterou nám On sám odpouští, nás získává až do té míry, že se osvobozujeme od únavy z nás samých, že nás všude doprovází a často nám ani nezpůsobuje hanbu.

Nejsme schopni poznat Boží lásku k nám, aniž bychom změnili mínění, které o sobě máme, aniž bychom přiznali samému Bohu právo nás milovat.

Boží odpuštění nás s ním usmiřuje, usmiřuje nás s námi, s našimi bratry a sestrami a s celým světem. Činí nás autentickými misionáři. 

 

Věříte tomu, drazí bratří?

Zkuste to – ještě dnes!

+ Joachim Kard. Meisner

Arcibiskup Kolína nad Rýnem

Ke stažení: kardinal-Meisner-knez-a-sv.-smireni-format-A5.pdf, 214 kB


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |