Hlavní menu:

10.05.2011, kategorie: Aktuality

Představujeme...

Rozhovor s P. Damiánem Škodou

Otče Damiáne, kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl být knězem?

Poprvé mě to napadlo na střední škole. Bylo to krátce po mé konverzi. Byl jsem pokřtěný jako malý, ale ve víře jsem vychován nebyl. Na brněnské konzervatoři bylo výborné společenství věřících, bylo to krátce po sametové revoluci, které mě pomohlo při mé cestě k Bohu. Konkrétně na tom měl zásluhu daleko více také můj biřmovací kmotr, kterého si Bůh použil jako velmi důležitého svědka při dozrávání ve víře. A jak jsem zrál ve víře, tak se také začínalo objevovat moje povolání.

Jak na tvé rozhodnutí reagovali tvoji rodiče?

Neřekl jsem jim to hned, ale spíše je na to postupně připravoval. Je zajímavé, že tatínek to přijal daleko lépe než moje maminka. Možná to bylo i tím, že jsme měli k sobě s maminkou blízko. Ale i ona to časem přijala. Když viděla, že mě to nedělá nešťastným, ale že naopak mohu přinášet a vyprošovat pokoj a lásku i celé rodině a mnohým jiným lidem a že jsem šťastný, tak to přijala velmi dobře.

Proč jsi vstoupil do řehole? Nestačilo ti kněžství?

Tady bude moje odpověď asi trochu delší. Ve druhém ročníku Janáčkovy akademie jsem začal přemýšlet o jiném oboru na této škole, nebo o jiné škole. V té době už jsem také vážně uvažoval nad možností stát se knězem a řeholníkem. Ale ještě jsem neměl jistotu a pokoj. Zkoušel jsem to k brněnské posádkové hudbě, kde byl uměleckým vedoucím velmi dobrý známý mého biřmovacího kmotra. Celkem asi čtyřikrát mi přislíbil, že bych mohl vojnu vykonat u posádkové hudby Brno, ale vždy z různých důvodů k tomu nedošlo. Začal jsem se ptát Boha, zda to není nějaké znamení. To mě vedlo k tomu, že jsem začal přemýšlet nad náhradní vojenskou službou. Vážně jsem uvažoval ji dělat v nemocnici. V té době jsem bydlel na přechodném podnájmu v klášteře u petrínu při kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Jeden tehdejší spolubratr mi řekl: „A proč bys ji nemohl dělat u nás?“ A já jsem si řekl: „má pravdu.“ Tehdy už bylo běžné, že někteří kluci dělali náhradní vojenskou službu na farách či v klášteřích. U Máří to přede mnou však nikdo nevykonával. Tak jsem si to zařídil. A šlo to.

Náhradní vojenská služba u Bratří Nejsvětější Svátosti (petrínů) byla dobrým obdobím na dozrání a rozlišení povolání. V té době jsem se také snažil chodit s jednou holkou, ale také velmi podivuhodnými skutečnostmi se nakonec naše známost moc nerozvinula. Bohužel nemohu zde psát všechno, protože by to bylo velmi dlouhé.

 

Co ti v tvém kněžském a zároveň řeholním životě působí největší radost?

Těch věcí je hodně. Ale největší radost mám, když lidé berou život s Bohem vážně (ale to neznamená smutně) a rostou v lásce k Bohu i ke všem okolo.  To se mě třeba stává ve zpovědnici, kde člověk může zažívat úžasné věci, které právě dělá Bůh a já tomu mohu trochu pomáhat, a nebo jen žasnout nad jeho láskou a dobrotou. Nebo při mši svaté, jsou to tak úžasné chvíle, které může dát a konat pouze Bůh. A nebo když někoho mohu doprovázet v přípravě na přijetí křtu, nebo svátosti manželství, nebo při dozrávání v povolání a vidím, jak v něm začíná hořet Kristovo světlo. To jsou nádherné okamžiky. 

Býváš někdy znechucen, že bys to nejradši „zabalil“?

Je to někdy velmi náročné. Chvíle vyprahlosti a různé krize už asi zažil každý, kdo kráčí na cestě s Bohem. Po jedné velmi náročné době v mém životě jsem zjistil, také za pomoci kněží a dobrých duchovních osob, že to člověk prostě musí promodlit. Protože to nejlepší řešení můžete uvidět pouze v Božím světle.

Jak „dobíjíš baterie“?

To je spojeno s předchozí odpovědí. Pokud se jedná o obnovu po delší době, tak si většinou zalezu tak na půl dne až den někde do kaple nebo kostela. Ať už u nás v klášteře, nebo někde na poutním místě. A ten den se prostě jenom modlím, čtu si v Bibli, rozjímám a potom se třeba jdu ještě tak na 2-3 hodinky projít a pomodlím se u toho růženec. Pociťuji při tom, jak jsou pravdivá slova Kristova. „Všichni, kdo jste obtíženi, pojďte ke mně a já vás občerstvím.“

Chvíli mě trvalo, než jsem pochopil, že jen tak se opravdu dobře „dobiji“ a nejen to, ono mě to vždy i kousek posune dál na cestě za Pánem. Ne nadarmo nám Kristus dal tento příklad, kdy se mnohdy celé noci modlil.

Pokud se jedná něco pravidelného, třeba každý den. Tak dělám něco podobného, ale ve zkrácenější verzi. Také mě třeba pomůže dobrá kniha, nebo nějaký film o nějakém svatém. Ale na film se dívám jen párkrát do roka. Více využívám chvíle pro modlitbu a rozjímání.

 

P. Damián Jiří Škoda (*1974) pochází z Padochova. Studoval konzervatoř a Janáčkovu akademii v Brně a od roku 1998 je členem Kongregace Bratří Nejsvětější Svátosti, která se věnuje šíření úcty k Eucharistii a doprovázení mladých lidí v rozpoznávání povolání. P. Damián v současnosti působí v Českých Budějovicích.


 


Redakce: info (zavináč) hledampovolani (tečka) cz | Technický kontakt: Webdesignum 2008-2013 |